Historie stoupacích pásů, která je samozřejmě úzce spojena s historií samotných lyží, se datuje na počátek 20. století, a sice do severního Norska. Byli to Sámové, kteří položili základní kámen k samotnému lyžování, Vikingové technologii zdokonalili a jejich potomci začali na začátku 20. století pod lyže připevňovat pásy z tulení kůže. Naštěstí byly tyto pásy drahé a také tuleni jsou tak milá zvířata, že byla výroba stoupacích pásů z tulení kůže okolo roku 1930 kompletně pozastavena a pásy se nadále vyráběly ze srsti mohérové kozy. Toto duté hebké vlákno nabízí vynikající stoupací i sjezdové vlastnosti. Samozřejmě až poté, co srst projde tkacím procesem, při němž je uložena jedním, stejným směrem. Pohybujete-li se vpřed, chloupky se uhlazují k pásu a umožňují skluz, při pohybu vzad se naopak postaví a zabraňují skluzu při stoupání. Dalším vývojem bylo použití syntetických vláken, nylonu. V porovnání s mohérem má umělé vlákno lepší stoupavost, má delší životnost a je také levnější. Nevýhodou je zhoršení vlastností při nízkých teplotách a v rozmanitých typech sněhu. Dnes je moderní mix – směs mohérových a syntetických vláken. Tato mixová vlákna jsou odolnější než mohérová a ve stoupání drží lépe než přírodní. Nejčastěji se míchají v poměru 70% mohér ku 30% syntetická vlákna. U kvalitních pásů je průměrná životnost v rozmezí cca 60 až 100 výstupů.
Lepidla a upevnění
Nejdříve, právě okolo roku 1930, byly pásy na lyže lepeny lepidlem. Spolu s lepidlem se rozšířily dva způsoby upevnění stoupacích pásů a sice buď s pomocí obdélníkového kovového očka, které se převléklo přes špičku lyže, pás byl přihlazen k lyži a končil ca 5-10 cm před patkou lyže. Druhým způsobem byl tzv. top-fix, kdy byl na patce přinýtován plochý kovový háček, který se zasunul do výřezu v patě lyže, přičemž vepředu se opět převléklo kovové očko s gumou, čímž došlo k napnutí pásu. První firmou, která představila stoupací pásy opatřené lepidlem byla firma Pomoca, v Rakousku to byly např. firmy Trima, Vinersa nebo Favorit. V dalších letech následovaly vylepšovací procesy ve všech možných oblastech jako např. složení lepidla a nejlepší možná stuktura stoupacího vlákna. Momentálně na trhu najdeme více typů skialpových lyží s různým krojením a právě rozdílné krojení lyží bylo pro výrobce pásů, co se materiálu a způsobu upevňování týká, další novou výzvou. Způsob upevnění se spolu se zavedením flexibilních modelů musel změnit, protože přední upínací háček již nemohl sám pokrýt stále širší špičku skialpových lyží. Vedle klasickým lepidel z organické pryskyřice dnes existují také lepidla na syntetické bázi. Jejich předností je větší lepicí účinek. A to také při chladných teplotách. A zcela nová na trhu jsou silikonová lepidla a hybrid lepidla. U hybrid lepidel se využívá nejnovější technologie, kdy je lepidlo tvořeno dvěma rozdílnými vrstvami. Spodní vrstva zajišťuje, že pás perfektně drží na skluznici, nechá se bez problémů odlepit, nezanechává žádné stopy a funguje také při nízkých teplotách a častém lepení a sundávání pásů. Druhá vrstva speciálního lepidla tvoří spojení první lepicí vrstvy a spodní části stoupacího pásu. Přednosti této nejnovější technologie je dobrá přilnavost, žádné další nanášení nového lepidla, nečistoty lze snadno odstranit s pomocí obyčejného mycího prostředku a pás lze nahoře, po výstupu, jednoduše složit a uschovat v batohu. U zcela nových flexibilních způsobů upevnění pásů je koncový háček nalepen spolu s nastavitelným očkem na konec stoupacího pásu a nemusí se nýtovat. Háček je nastavitelný a je fixován přeložením. Gumový napínák na špici již neexistuje, pás je jednoduše zavěšen s pomocí kovového oka a celý lepí na lyži. U některých značek pásů, které mají úchyty na špičce řešené v souladu s tvarem lyží stejné značky (např. Trab, Dynafit) je třeba myslet na to, že takové pásy budou pro lyže jiných značek nepoužitelné.
Péče a údržba o stoupací pásy
O stoupací pásy je třeba pečovat se stejnou pečlivostí jako o skluznici lyží. Jinak se může při jistých sněhových podmínkách stát, že se sníh bude lepit na pásy. To se stává většinou, když jsou pásy málo impregnované nebo málo navoskované. Malý test, který můžete provést doma: nalijte na pás malé množství vody a vyzkoušejte, tvoří-li se na povrchu pásu kapky – potom je vše v pořádku. Není-li tomu tak, použijte impregnační sprej nebo odpovídající vosk. Zde můžete zvolit buď standardní lyžařský, pevný vosk nebo speciální vosk na stoupací pásy. Po použití stoupací pásy nikdy nerolujte nebo je neskladujte otevřené. Po odlepení pásu z lyže ho přeložte napůl lepicí stranou k sobě, vložte ho do suchého a čistého obalu a uschovejte na suchém místě. Vykrojené carvingové pásy nemusí vždy přiléhat k sobě, proto je v polovině části pokryjte transportní fólií, nebo síťkou a zbývající část nalepte lepicí vrstvou k druhé straně fólie, nebo síťky. Tímto způsobem zabráníte vyschnutí lepidla na okrajích. Nejdůležitější pravidlo při skladování tedy zní: žádná část lepicí plochy nesmí zůstat nepokrytá. Pouze tak předejdete jejímu vyschnutí a tomu, že se na ni nalepí nečistoty. Mimo sezónu pásy skladujte na tmavém suchém místě nejlépe v igelitovém obalu, který brání vysychání lepidla.
Střihy stoupacích pásů
Především ve střední části musí stoupací pásy dobře a pevně držet. Tzn. pod vázáním, na které působí největší tlak. Zde by měla být šířka stoupacího pásu v ideálním případě 4-6 mm užší než lyže, tak, aby hrany lyží zůstaly volné. Hrany totiž nutně potřebujete při překračování tvrdého sněhu a zledovatělých pasáží. Na konci lyže by měl volný prostor mezi patkou a pásem činit 8 až 10 mm. Pro širší freeridové nebo twintipové lyže existují speciální stoupací pásy – tzv. Multifit pásy, které lze vykrojit a zkrátit na potřebnou délku a šířku. Je-li to možné, potom upřednostňujte hotové, strojově předřezané pásy, ty mají totiž zalepené okraje.